S touto změnou jsem více a více cítila nutkání s krví něco udělat. Jít více do hloubky. Posunout dál své hranice a vystoupit z komfortní zóny. Pozorovala jsem zbarvenou vodu mou menstruační krví, která se postupně vynořovala z vložek, a věděla jsem, že ji vylít nemohu. S myšlenkami na hlubší rituál s vlastní krví se objevovala stará kolektivní přesvědčení a dávná ženská zranění. „Menstruace a menstruující žena je nečistá. Jsem už mimo realitu? Je už TOHLE příliš? Proč se tomu tak bráním? Stydím se? Cítím se trapně? Čeho se tak bojím?“. Pak ale přišla zásadní myšlenka, že menstruační krev je prospěšná pro zemi a obnovuje její plodnost, i proto je příchod první menstruace oslavován rituály (rituál menarche pro dospívající dívky).

Odhodlala jsem se a růžovou vodu nevylila. Obřadně jsem ji slila do džbánu. Vyšla ven na zahradu. A za zpěvu ji vrátila Matce Zemi. Zpívala jsem píseň o vodě a celá jsem se chvěla. Byla jsem ustrašená a zároveň vděčná, jakému daru se mi dostalo tím, že jsem ŽENA.